10/2013
Říjnové Roverky

vložil: Vous, Dan, Ríša a Ježek
vloženo: 01.11.2013

Říjnové Roverky
25.-27.10.2013

Pátek
Po jednodenním pobytu v Lužických horách a týdenním v horách orlických jedu napříč republikou domů. Spěchám, neb mne čekají volby, ale hlavně další cesta na sever. Vous mi volá, že je už na Skalce v kiosku U Holek, a má obavu, že než dorazím, dorazí se tam někteří z členů výpravy. Plzeňská sekce se rozpadla, takže do Litoměřic jedeme jen s mojí ženuškou. Tu vysazuji u kamarádky a mířím směrem na Úštěk. Na Skalku přijíždím už za tmy. Vítá mne „hospodská“ Ivana, starý dobrý Vous, rozjetý Dan a nový kamarád Richard zvaný Kluzzo. Dávám si ve stánku rychlá dvě piva, dva přípitky a jde se do skal. Až při vykročení od kiosku zjišťuji, že kromě nás čtyř jde také jeden pes, opravuji jeden velký pes Danyho fenka německého ovčáka Fency a jedna funkční maketa psa - miláček Richardovy ženy Boris. Takže jsme jako čtyři z tanku. Náš původní plán, jít spát na Indiána, bere za své už u vodojemu. Inu, přijel jsem skutečně moc pozdě :-D. Vedu proto partu na Šanci. Šlapu po tmě a rčení o tom, že zeď hlavou neprorazíš, měním na: „Závoru hrudí nepřerazíš“. Opět se ukázalo, že když už baterku máš, je lepší si s ní posvítit. Prostě, tahle závora je mým prokletím. Na Šanci je volno. Od Krkavce k nám doléhají hlasy, takže ve skalách nejsme sami. Připravujeme jednotnou večeři - buřtíky. Dlouho nevysedáváme a jdeme na kutě. Usínám s Borisem v nohách a těším se na meteorology slibované ranní Sluníčko.

Sobota
Žádné Slunce, jenom mlha. Ze stromů padá voda a všechny věci jsou navlhlé. Balíme a chystáme snídani. Kolem je spousta hub, které přenecháváme chatařům pobíhajícím od svítání po lese s košíky. Děláme dřevo a plánujeme trasu. Po dlouhých diskuzích nakonec vybíráme variantu s pracovním názvem: „Uvidíme“. Šlapeme směr Husa. Cestou potkáváme skauty, kteří nám říkají, jak se v lese chovat. Asi plní bobříka poučování. Ríšu s Danem vysíláme na Netopýra, kterého po malém kufrování najdou. Ríša chce vidět kempy, které při minulé návštěvě nenašli. Přes Krápník a Tisícák jdeme ke kempu Wayoming tedy vlastně Vaiomink (jak ho stavitelé nazvali). Tady vaříme oběd. Moje fazole všichni s díky odmítli, čímž rozhodně chybovali. Tu a tam se začíná ukazovat modrá obloha, mlhu proráží sluneční paprsky. Přes Kostelec jdeme k převisu Mamut. Batohy necháváme nahoře, abychom je nemuseli tahat průrvou zpátky. Je tu krásně. Kemp je čistý a tichý. V jediném okamžiku nás všechny napadne stejná myšlenka: „Zůstaneme tu na noc“. Je sice ještě dost času na to, abychom se přes Čap vrátili na Skalku, ale kam bychom se hnali, když je tu tak nádherně. Jde se na dřevo a pro batohy. K večeři si chystám Ježkovu gulášovku. Jelikož ostatní opět odmítli ochutnat, zbývá mi jí dost i na snídani. Spát jdeme brzy. Den sice nebyl příliš náročný, ale naše „staré“ kosti … Noc je plná hvězd. Ležím na zádech a říkám si, že nejkrásněji neplanou ve Splitu, ale na Roverkách. Boris během noci opět mění několikrát pelíšek. Postupně se vyspí s každým.

Neděle
Tento den bych úředně zakázal. Nejen, že je to den loučení a návratů, ale Ten nahoře v neděli po pošmourném pátku a sobotě vždycky udělá krásné počasí. Snad proto, aby nás naštval, nebo co. Ač neradi, balíme věci. V pondělí je sice státní svátek, ale všichni mají nějaké povinnosti doma, takže se nemůžeme zdržet déle. Uklízíme dřevo, ohniště i ložnici a stoupáme zpět na značku. Za Kostelcem navrhuji, abychom se šli podívat na Danyho kemp. Při předminulé návštěvě jsem ho těsně minul, tak ho chci navštívit alespoň dnes. Nepodařilo se, tedy jenom mně. Slezl jsem mezi skály a vydal se na Vousovu radu vlevo. Po několika desítkách metrů je mi jasné, že jdu opačným směrem, ale vracet se mi už nechce. Cestička mne zavedla pod vysoké skály a tak přepínám náhon na všechny čtyři a drápu se svahem vzhůru. Vylézám na druhé straně Kostelce. Vracím se k batohům a z údolí slyším hlahol. Kamarádi tam zřejmě na někoho narazili. To mi potvrzují po svém návratu. Na kempu byli Plzeňáci. Jelikož Dan ztratil v sobotu svůj nůž, jdeme na Skalku stejnou trasou. Možná jej prý zapomněl na Vaiominku. Odbočují proto s Vousem vlevo a já s Ríšou jdu po značce dál. Na rozcestí čekáme, jak „záchranná“ akce dopadla. Nůž se našel. Ležel na stolku v kempu a „čekal“ na Dana. Pomalu se blížíme k Žížňáku. Tenhle kopec prostě nesnáším. Jsou víkendy, kdy jej šlapu i třikrát a několikrát už jsem šel jinudy i do většího stoupání, jen abych se mu vyhnul. Tentokrát nám ho nějaký vtipálek ještě zpestřil tím, že natahal přes cestu špičky poražených stromků. Ten dotyčný zřejmě nemá rád cyklisty.
Na Skalce U Holek to vše začalo a i končí. Ivana mi jako dárek dává lahev „fefrmincky“, kterou jsem si na sobotní večer v pátek výslovně objednal a jelikož jsme nedorazili, mám si jí vypít sám. Po občerstvení se kluci loučí a razí domů. Já mám spoustu času, tak sedím s kamarády z osady Mastní vlasové a Plzeňáky. Cestou ze Skalky se pak ještě stavuji v Kravařích v hospůdce na jídlo. Opět to nemá chybu, pan Douša je prostě pan kuchař. Kachnička se zelím a knedlíky je znamenitá. Škoda jen, že si musím dát limonádu místo piva.
Po dobrém pozdním obědě jedu pro svoji drahou polovičku do Liťáku a pak domů. Skončil krásný víkend ve skalách a já už se těším na další vandr.

AHOJ
Ježek