6/2013
Tiským masivem

vložil: Ježek, Ježková, Ještěrka
vloženo: 09.07.2013

Tiským masivem
21.-23.6.2013

Po týdnu veder prožitém na učebně jsem se nemohl dočkat pobytu v lese. Ještě ve čtvrtek to ale vypadalo, že budu muset akci odpískat. Přihlášené kamarády jsem si škrtal jednoho po druhém. Naštěstí se ozvaly kamarádky ze severu a vše se v dobré obrátilo. Účast přislíbili Ještěrka, Ježek TP a Mamut. Navíc se mi podařilo ukecat Johna, aby přijel alespoň na večerní hraní do Ležek.
Domů jsem dorazil od Pardubic hodně pozdě, ale balení mi šlo od ruky, takže jsem si před odchodem na autobus ještě stihl dát kávičku. Autobus jsem potkal cestou na zastávku. Asi jsem si tu kávičku dávat neměl. Jdu tedy domů a volám Ještěrce, zda by se „cestou“ pro mne nestavila.
Severní parta dorazila kolem osmé večerní do Kralovic, tam se pozdravila s ženou dobračkou a už jsme mazali zpět na sever. V nálevně na návsi bylo jen pár lidiček. Když jsme se vraceli s Mamutem ven před hospůdku říci ostatním, jak to uvnitř vypadá, zaznělo potemnělým lokálem: „Mamute, jsi to Ty?“ Od stolu se zvedala vetchá postava v zeleném. Tak jsem poprvé na vlastní oči uviděl Ampéra, který se na našich stránkách rovněž hlásil. To bylo radosti ze shledání po letech (další probereme s Maličkým osobně.)
Po chvíli dorazil i John s Dášou a kytarou. Zahrál nám mnoho písní, pobavil veselými historkami a navíc dovezl vzorek vlastní jahodové marmelády. Škoda, že nemohl jít s námi. V sobotu ho čekala nějaká práce. V průběhu večera Ampér předvedl své umění s autíčkem na vysílačku, děvčata si dala véču, vypili jsme něco piv, střiků, doplnili vodu a vyrazili do skal.
Les byl mokrý a plný trávy. Vystoupali jsme na vrchol kopce, kde se nachází útulné místečko s ohništěm. Odložil jsem batoh a překročil kládu k sezení, bych se vymočil. Ještě než jsem stihl rozepnout poklopec, hořel oheň. Inu, Mamut je Mamut. Asi po půl hodině nás našel i Ampér, který zůstal v závěrečném trháku kdesi vzadu ve tmě. „Ustlal“ si do prachu u ohně a usnul dřív, než vybalil. V průběhu noci si postupně ležení upravil. Ráno měl dokonce přes sebe spacák.
Sobota
Probouzím se za úsvitu. Mám nutkání vzbudit všechny ostatní, ale pak si to rozmýšlím. „Buď rád, že alespoň někdo s tebou ještě jezdí, tak je moc neštvi“, říkám si v duchu a nechávám ostatní ještě spát. Ze spacáků tak lezeme až kolem deváté. Vaříme snídani a kávičku. Po zabalení ještě vyrážíme na obhlídku skal. Prolézáme mezi šutry a fotíme. Kolem poledne opouštíme Kapucína a jdeme směr kiosek na parkovišti u silnice. Když zdola fotím kopec, všimnu si nějaké postavy v modrém uprostřed skály zvané Polobotka. „Hele, támhle je nějaký horolezec“, upozorňuji ostatní na svůj objev. Nikoho to moc nebere a šlapou směr občerstvovna. Na parkovišti stojí hasičské auto se zapnutými majáky. „No, snad nevyhořel kiosek“, běží mi hlavou. „Doufám, že jste tu hasili jenom žízeň, kluci“, říkám veliteli zásahu. Nehasili. Zachraňovali „horolezce“ ve skalách. Postupně dorazí ještě dvě jednotky profesionálů a jdou sundat opilého řidiče kamionu, který si ráno usmyslel, že horu zdolá. Dáváme si do zobáčku a při tom sledujeme hasiče v helmách a kombinézách, jak v poledním žáru slézají mezi balvany a vytahují za ruku toho hrdinu nahoru. Za hodinu jsou všichni dole. Kdo čekal kajícného zachráněného, ten se mýlil. Nažranej, arogantní a hlavně KING. Vrcholem všeho je, když si mne zavolá ke stolu (asi vycítil, že jsem vedoucí skupiny) a vyčítá mi, že jsme ho nezachránili my, když už jsme tam nahoře byli. Marně se mu snažím vysvětlit, že shora nebyl vidět a navíc, když tam lezl, tak my šli lesem dolů. Hasičům koupil klobásu a kofolu, což se po sobotním obědě některým z nich jevilo spíš jako provokace. Myslím, že by je uspokojilo daleko více, kdyby mohli dát někomu přes hubu. Když jim pak navíc řekl, že tam stejně ještě dneska vyleze, naskákali do aut a odjeli, aby mu skutečně nějakou nestřihli.
Vyrážíme na další kopec směr Tis u Blatna. Les je plný „potoků“. Šněrujeme kopec ze strany na stranu a kocháme se výhledy. Asi jsem nasadil velké tempo a Mamut mne upozorňuje, že ztrácíme účastníky. Tak tedy zvolňuji a často se válíme. Vím přesně, kam jdeme a tak mne trochu vykolejí, že narážíme na louku a žlutou značku. Naštěstí má Mamut mapu a zjišťujeme, že jsme k Tisu přišli jinou cestou, než se čekalo. Nevadí, hlavně že jsme ještě v Čechách. V Tisu sedíme chvíli v hospodě u Kamenného stolu. Ampér baví sebe i místní svým autíčkem. Je čas jít, shodneme se. Na Sklárně si dáváme ještě trochu pivka a pak už hajdy na kemp. Společně s Ježkem TP a Ampérem se jdeme vykoupat do rybníka. Taková koupel po celodenním pochodu je … no prostě žůžo. Mamut se opět ujal role ohnivce, ale dlouho nesedíme. Noc je plná hvězd, Měsíc jak rybí oko, mraky komárů, prostě nejlepší čas jít spát. Když usínám, ozve se mi z batohu mobil, který jsem výjimečně musel vzít (na pokyn ženy dobračky) s sebou. Přišla mi odpověď na to, kdy nám jede vlak ze Žihle.
Neděle
Ráno budím všechny (tedy až na nevzbuditelnou Ježkovou) velmi časně. „Vstávejte, musíme balit, protože nám za dvě hodiny jede, co?“, ptám se. „Protože nám za dvě hodiny jede vlak, vole“, ozve se z Ještěrčina spacáku. Je to tak, víkend končí nedělí a i tentokrát utekl jako voda. Balíme, snídáme a v půl desáté vyrážíme směr Žihle. Po kilometru se mi podaří Mamuta přesvědčit, že nepůjdeme rovně, ale na značku vlevo. I mapa mi dává za pravdu. Takže po sto metrech stojíme opět u Školy v přírodě na Sklárně. Zajímalo by mne, kde soudruzi z NDR udělali chybu. Není ale čas přemýšlet a bědovat nad rozlitým mlékem. Zvyšuji tedy tempo a mažeme to opět k Žihli. „Už žádné neuvážené pokusy o zkratky“, říkám si v duchu, „nemáme moc času.“ No jo, to bych ale nebyl já. Hned na dalším rozcestí to bereme rovně, neb tím určitě ušetříme dobrýho půl kiláku. „Tak tady jsem ještě nikdy nebyl“, říkám Mamutovi šeptem, aby to ostatní neslyšeli. „Já taky ne“, odpoví on a spiklenecky se usměje. Klesáme do hlubokého údolí a je nám jasné, že Žihle je za kopcem. Naštěstí to nebyla až tak velká zacházka, takže vlak v pohodě stiháme, zvlášť když má ještě půl hodiny zpoždění (tedy ohlášené). Jaké bylo skutečně, netuším, neb můj autobus do Kralovic odjel na čas. Slovíčko MŮJ je na místě, neb jsem v něm jel jen já (a řidič samozřejmě).
Tak končí horký vandr žulovým masivem. Nemohu se dočkat zimy, až zase vyrazím ven.

Díky
Ježek