10/2012
Vandr Džbánskem

vložil: Ježek
vloženo: 17.10.2012

Vandr podzimním Džbánskem
11.-14.10.2012

Před námi je volební víkend, tedy abych byl přesný, před těmi, kdo volit chtějí. Já k nim letos nepatřím. Kraje považuji za nadbytečný luxus, o senátu ani nemluvím. Poprvé tak místo cesty k volbám vybírám cestu do lesů.
11.10.2012
Čtvrteční ráno je nádherné. Venku sice leží jinovatka, ale obloha je jasná. Slunce pomalu vykukuje z „peřin“, když mažu na autobus směr Rakovník. Zde se přesouvám na nádraží a kupuji jízdenku do Mutějovic. Zde, uprostřed lesů, je klid. Čas, jakoby se tu zastavil. Krásně upravené nádražíčko s pečlivě uhrabaným kamínkem na nástupištích a květinami, kam se jen podíváš. Prostě žádná viditelná devastace z posledních dvaceti let. Šlapu po silničce směrem k odbočce na hradní zříceninu Džbán. Cesta prudce stoupá a moje nohy i plíce hlásí, že jsem toho za poslední dva měsíce mnoho nenachodil. Ovšem nahoře je skvěle. Pohodička. Ptáci asi ještě spí, nebo někam zmizeli. Nebýt občasného zvuku aut ze silnice pod hradem a přeletu letadel nad hlavou, nevím, zda jsem neohluchl. Atmosféra toho místa jakoby sama lákala k meditaci. Mám čas. Nikam se nemusím hnát, a tak se tu procházím po zbytcích kdysi majestátního hradu, kterému zub času již odhlodal téměř vše. Síla tu ovšem zůstala. Ne nadarmo tu dávno před hradem bylo hradiště, a dost možná poutní místo lidí, kteří ještě moc dobře věděli, co je to matka Příroda.
Končím s kocháním a vyrážím zpět k nádraží. Nejdu na vlak, ale na začátek naučné stezky ke kamenným řadám nad Kounovem. Zase stoupám. Kopec je krátký a znovu se ozývají kolena … nekonečný příběh. Inu, stárnu a hlavně tloustnu. Na Rovině je nádherně. Slunce je ještě nízko a stíny lesa dopadají do poloviny pole a luk. Opět se kochám. Ticho tu ruší jen tlumený hukot v dáli orajícího traktoru. Kounovské kamenné řady jen probíhám. Tohle místo mne na rozdíl od jiných nijak nenabíjí. Mířím k hradišti Rovina. Tam je o poznání lepší atmosféra. A opět se kochám lesem a užívám si klidu. Po kolikáté už? Za celou dobu jsem potkal jen tři lidi. První dvojice na moje: „Ahoj!“ reagovala vlažně. Postarší pán jen udiveně povýšeným pohledem, jeho celkem sympatická „průvodkyně“ tichým: „Dobrý den“. Pochopil jsem: „Dobrý den!“ a mažu dál. Třetím byl nějaký lesník či myslivec s terénním autem. „Na tramp, na tramp?“ zeptal se ten dobrý člověk. „Na tramp“, já na to. No, a to by bylo asi tak vše z naší komunikace. Z hradiště pomalu sestupuju pod hrad Pravda. Na louce u viaduktu se válím až do průjezdu vlaku s mým kamarádem Mamutem. Čekal jsem ho až po třetí odpoledne, ale nevadí. Šlapu za ním směr Domoušice a do trempovny „U Mařenky“. Po příchodu do nálevny zjišťuji, že dorazil i Ladoš, a tak je naše parta celá pohromadě. Výčepní nevěří svým uším, když si žádám limonádu, ale vysvětlujte to někomu, kdo vzhledem ke svému věku ještě nepociťuje rychlý úbytek cukru po tělesné námaze. „Pivo si dám až po limošce“, uklidňuji mladou servírku.
Dobře občerstveni přesouváme se na hrad Pravda. Na rozdíl od minulých dvou, možná tří let je to tu upravené. Křoviny a nejrůznější bejlí jsou odstraněny. Je tu jenom spousta ohnišť rozsetých po celé ploše hradu a plno poházeného kamení. Likvidujeme několik malých ohnišť, tvoříme lavičky z nalezených patek stromů a prken. Jde se na dřevo a pak už hoří oheň, voní špekáčky… Spím tradičně pod stromem napravo. Na déšť to nevypadá, a tak ležím s rukama za hlavou a kochám se (zase). Noc je plná hvězd.
12.10.2012
Je tu páteční ráno. Slunce ještě na chvíli vykoukne, ale mraky ho brzy zahalí. Dle norských meteorologických stránek mělo být sice celý den slunečno, ale „soudruzi“ zřejmě udělali někde chybu. Snídám zbylé špekáčky a zapíjím to pivem z PETky. Pak jdu ještě chvíli lenošit, abych byl čerstvý pro nadcházející merendu. další kamarádi dorazí během dne. To už je ale o jiné akci, takže

AHOJ Ježek