3/2012Úterák aneb Cesta z města & Cesta z lesa (23.-25.3.)
vložil: Ježek
vloženo: 26.03.2012
Údolím Úterského potoka
aneb
Cesta z města & Cesta z lesa
Předehra
V pátek 23.3.2012 mi ve 14:23 přichází SMS tohoto znění: „U pul ve 3.20 budem u Vas“. Odesílatel: Maličkej. Původně jsem chtěl poslat coby odpověď na tuto zmatečnou zprávu jenom tři otazníky, ale nakonec odepisuji: „Kde?“ Obratem dostávám odpověď: Jeste jsem Te nevidel a uz me se..š, u Vas je asi kde?“ Inu ještě, že máme ty mobily. Raději proto volám, abych se ujistil, že Maličkej přijede autem ke mně domů. Nabízela se totiž také varianta s příjezdem autobusem do Kralovic. (Tolik ukázka mobilní komunikace před vypuknutím akce.) Proč jsem si vypůjčil názvy dvou filmů režiséra Tomáše Vorla pro název této akce, vyplyne z následujících řádků.
Díl první: Cesta z města
Sraz jsme si dohodli předem v hospodě na náměstí v obci Bezdružice. Spojení je pro nás kralovické velmi dobré, neboť do této destinace míří odpoledne dokonce dva autobusy. No nedivme se, vždyť společně s námi (čtyřmi trampy) cestovalo v průběhu celé trasy měřící 64 km ještě dobrých pět lidí :-o. Trochu jsme se divili, když jsme cestou potkávali v protisměru více autobusů, než osobních vozidel, ale to jenom dokazuje, že „fámy“ o omezování autobusových spojů jsou nepodložené. No dosti ironických poznámek. Po dvou hodinách cestování a jednom přestupu jsme stanuli na náměstí Bezdružic a celkem v pohodě jsme našli restaurační zařízení, které bylo přímo naproti zastávce. Ochotný hostinský dokonce zajistil přípravu jídla, které běžně asi není v nabídce. Po osmé hodině večerní dorazila i severní sekce, takže jsme byli kompletní. Mamut, Ještěrka, Ježek TP, Wanna, Maličkej, Zdeněk, Voky a Ježek. Popíjíme, papáme, hrajeme a zpíváme. Ladíme i detaily trasy. Předpokládáme, že Úterský potok bude mít asi více vody vzhledem k tomu, že se tu přehnala odpoledne bouřka. Mamut nás nocí vede na první „kemp“. Trochu nás cestou překvapí, že potkáváme půlnoční autobus, který už u nás dávno zrušili. To, že s ním jede jenom jeden pasažér už nás ani nepřekvapuje. Tolik tedy naše cesta z města (z měst)
Místo ke spaní je luxusní. Dědci s větvemi až na zem, sucho, skála, potok, dostatek dřeva na oheň. Rozbalujeme a ještě klábosíme u ohně. Obloha je zatažená, ale v noci neprší.
Díl druhý: Sobotní mezihra
Ráno vstává první Wanna a připravuje oheň. Pak se štrachají z pelechů další. Někteří se do nich posléze opět vracejí. Slunce je za mraky a já si říkám, že jsem dobře udělal, když jsem doma vrátil kraťasy do skříně a vzal dlouhé gatě. Po snídani balíme. Na cestu vyrážíme až kolem půl jedenácté již se sluníčkem za krkem. Krásný den. Po chvíli lituji, že jsem kraťasy nechal doma. Inu, jak říkal Švejk, na frontě se situace mění každou minutou. Šlapeme směr Úterý. Že tu zrušili hospodu, už víme od spolucestujícího z pátku, ale obchod na námětí je díky našim asijským spoluobčanům otevřen. U vchodu do prodejny sedí i bývalý hospodský a lemtá pivo z láhve. Při placení u pokladny se Maličkej sympatické prodavačky ptá, jestli by mu mohla uvařit kávu. Odpověď zní: „Kávu, pane“? Ano, pane, máme“ „No sláva“, říká Maličkej. Stojím ve frontě za ním a jsem přesvědčen, že došlo k nedorozumění. Ověřuji to další otázkou: „A svíčkovou byste mi také uvařila?“ „Ano, pane, máme“ No nic, budeme bez kafe. Na náměstí u kašny konzumujeme zakoupené pochutiny a sledujeme místního maníka, který nám, nebo spíše místním děvčatům, předvádí své jezdecké umění na blíže neidentifikovatelném torzu motorky. Při třetí zběsilé jízdě po dláždění mu v plné rychlosti uletí z motorky baterka, která poskakujíc po kamenných kostkách jenom těsně mine nohu mladého cyklisty šlapajícího do kopce v protisměru. Obdivuji, jak rychle dokáže motorkář ubrzdit svůj stroj nohama, na nichž má pantofle. Docela chápu, že nemá ani ochrannou přilbu. No představte si, jak nepatřičně až blbě by vypadal v přilbě a pantoflích navíc na takové rachotině. No, raději jdeme dál.
Úterák má poměrně hodně vody, ale všechna je v korytě. Po dešti a jarním tání je kalná. Louky kolem potoka jsou také ještě samá voda a ta zase plná žab. Přesto máme k dispozici dostatek suchých míst k lenošení. Naše tempo je vražedné. V průměru 1,9 km za hodinu (dle Zdeňkova přístroje). No, vezmeme-li v úvahu to, že hodinu jdeme a dvě se válíme, tak v době pochodu to docela valíme. Cestou Zdeňkovi každou hodinu zvoní mobil. Nějaký jeho známý nás netrpělivě očekává v hospodě v Bezvěrově. Až při posledním telefonátu však zjišťuje, že z Bezdružic nejedeme na kolech, ale jdeme po svých. Teď už chápe, proč na posledních sedm kilometrů plánujeme zhruba dvě hodiny času, za to nechápe, jak můžeme být tak pitomí a chodit pěšky.
Vzhledem k tomu, že jdeme proti proudu potoka, je logické, že celý den mírně stoupáme. I přes tento fakt, jsem nečekal, že závěrečné stoupání bude takový trhák. Nakonec to mé koleno vydrželo a doufám, že když ho to nezlikvidovalo, tak ho to posílilo. V Bezvěrově nás vítá narvaná hospoda. Naštěstí jsou místní velmi ochotní se uskrovnit a tak si v pohodě sedáme. Chvíli po nás doráží „známý“ se svou manželkou. I v tak hlučné hospodě je najednou hlas, který všechny „převyšuje.“ Prý nám připravila i vošouchy, ale když jsme nešly tak dlouho, tak je dala sousedům. Ani slíbené špízy nezbyly. Nevadí v hospodě je jídla dost. Vynikající tláča nadchla mne i Maličkýho. Ani ostatní si nestěžovali na svá jídla. Nesedíme dlouho. Jdeme do lesa za vesnici k ohni. Všichni mají v nohách pěkných pár kilometrů a poměrně slušné převýšení. Nepamatuji se přesně, ale Zdeněk to má v přístroji. Noc je teplá a plná hvězd.
Díl třetí: Cesta z lesa
Ráno nás budí sluníčko. Vaříme a při tom zachraňujeme život na planetě Zemi. Řeči se vedou okolo žhavých témat Hvězdnou bránu nevyjímaje. Kolem poledne se přesouváme k fotbalovému hřišti do hospůdky na kávu. Do odjezdu autobusu směr Manětín respektive Kralovice nám zbývají ještě dvě hodiny a kousek. Smažíme se na slunci a Maličkej s drobným příspěvkem Ještěrky nám k tomu hrají. Pak se zvedáme a jdeme padesát metrů na autobusovou zastávku. Tady začíná naše cesta z lesa.
První pochybnosti se začínají objevovat asi pět minut po plánovaném příjezdu autobusu. Postupně rostou s přibývajícím časem a v podání Ještěrky se mění v paniku. Auta má severní sekce v Manětíně a tak řeší, jak se k nim dostanou. Jsem naprosto klidný. Jede ještě večerní spoj. Navíc, i kdyby ten odpolední přijel se zpožděním větším než pět minut, manětínský přípoj na něj nepočká a zkejsneme tam, jako tady. Je nádherný den a tak jen na půl ucha a jedno oko sleduji cvrkot okolo. Ještěrka řeší spoje mobilem, Maličkej pomáhá přes Kubu a internet. Je zajímavé, že jejich vytelefonované a vyguglované informace se přesně shodují s vyvěšenými jízdními řády na zastávce, kterým však nikdo nechtěl najednou věřit. „Z moci státem mi svěřené Vám napíšu omluvenky do práce a zůstaneme tu do zítra“, navrhuji všem přítomným, ale šílenství kolem pokračuje. Wanna s Ježkem TP jdou stopovat směr Manětín. Batohy nechali na místě s tím, že v Manětíně, pokud se tam vůbec dostanou, vezmou auto a vrátí se pro zbytek severní sekce. Asi dvacet minut po jejich odchodu však nakonec přijde rozhodnutí, že všichni pojedeme autobusem v 15:50 do Plzně a odtud do Kralovic. Zde pak naložím severní sekci do svého vozu a odvezu je do Manětína. Tam vyzvednu Loba, který tu na nás čeká a hodím ho do Kralovic, kde si vezme Maličkýho auto a pojede do Kaznějova. Tato varianta padá při telefonátu s Lobem, který jenom lakonicky řekne, že on už tedy řídit skutečně nemůže. Takže holt naložím Loba a hodím ho do Kaznějova a Voky si u nás vyzvedne klíčky od Maličkýho auta a to mu odveze v pondělí cestou do práce. Jak prosté.
Nasedáme do celkem zaplněného autobusu v Bezvěrově. Naše putování po hranicích okresu Plzeň-sever tedy vchází do druhé etapy, etapy uzavření kruhu. V Plzni přesedáme na kralovický autobus, ale už po pár stech metrech zjišťujeme, že cesta to bude ještě dlouhá. Autobusák odbočuje směr Praha, pak Budějovice a nakonec zpět do centra. Po deseti minutách okružní cesty Plzní jsme opět na „pětatřicátejch“ Ani dál tomu není jinak. Mám dojem, že objíždíme zbylé vesnice, které jsme autobusem neobjeli v pátek. V Kaznějově vystupuje jenom Zdeněk. Maličkej s námi pokračuje do Kralovic pro auto. Já s Vokym ukončujeme kruh a Maličkej spolu se severní sekcí pokračují jeho vozidlem do Manětína. Další podrobnosti neznám, ty bude muset uvést Maličkej a Severáci.
Když to tedy shrneme, dojdeme k těmto číslům:
ušlapáno celkem: 24 km (pohodička)
Busem ujeto: 149 km (v kruhu kolem okresu) + Maličkej cesta do Manětína a zpět domů
Tak zase někdy AHOJ Ježek
