2/2012
Oslavy narozenin v Tisu u Blatna

vložil: Ježek
vloženo: 22.02.2012

Tis u Blatna
aneb z deníku šílence

Tak a je to za námi. Akce, na kterou se dle mého názoru všichni těšili, skončila. Kdybych měl sepsat vše, co si pamatuji, stačilo by mi jenom: „Dobrý večer, hospodo, tak jsme tady. Dám si střik a rum. Nashledanou, paní hostinská, příští rok jsme tu zas.“
Ten letošní ročník byl však natolik specifický, že si zaslouží trochu delší popis. Část mého vyprávění je jenom zprostředkovaná a proto omluvte nepřesnosti.
Letos se nás tu sešlo nejvíce v dosavadní historii akce. Napočítal jsem dle fotek dvacet účastníků, nezahrnuje do toho místní. Myslím, že i konzumace se zcela vymkla tradicím a skutečnost, že v sobotu nás zbylo už jenom pět, je také asi mimořádná. Navíc je to první z akcí, kdy jsem regulérním dědkem (pozn. autora: Maličkej si k tomu nechá poznámky na jindy).
Jak jsem již předeslal, v pátek se v hostinci U kamenného stolu sešla parádní společnost. Zastoupeny byly všechny sekce a dokonce dorazil i Pete,
Jídlo a pití, hraní a tanec, hovor a zpěv. Prostě klasika. V sobotu ráno nezbytná vyprošťovací polévka a už to jede nanovo. Postupně se vytrácí jednotlivci i skupinky a nakonec nás zbylo pět. Někdo rozhodl, že se jde na Drahouš. Takže razíme. Ještě v Tisu si matně vybavuji hasičské vozidlo (jak připomenul na webu John – na podrobnosti se tedy ptejte u něho). Po tradiční trase z Tisu do Blatna jde jenom Šnek, Evžen a John. Voky vede mne po silnici. Prý ho velmi zaujala má přednáška na téma: Stratigrafie tiského žulového masivu a jeho zvláštnosti s přihlédnutím k orografii západních Čech. Z Blatna se přesouváme vlakem do Jesenice. Ani ne tak kvůli počasí či vzdálenosti, ale Voky už by další přednášku prý nezvládl :-D
V pensionu Na Cháti pokračujeme v krasojízdě. Nějaký ten dlabanec a rum. Pak následuje přesun na Drahouš. Hned za cedulí Jesenici zvedám pravou ruku do upažení a ten řidič, co jel zrovna kolem, si myslel, že stopuju. Tak nás na otočku hodil před hospodu. Nezasvěceným to může připadat divné, ale už jsme zase v řádku. John během dvou hodin spánku na sále dočerpal sil a spustil oneman show „Mé dětství a já“ Donutil by prasknul závistí.
Nocleh v lese pod Drahouší proběhl vcelku v pohodě a raní déšť nás nijak nerozladil. V Jesenici to vše skončilo. Před hospodou nás opustili Evžen se Šnekem a na nádraží jsme se rozloučili s Johnem. Cestou domů se nic mimořádného rovněž neudálo, takže končím toto vyprávění s konstatováním, že už se těším na příští ročník. Dcery jsem poprosil, aby další vnouče přišlo tak nejdříve za tři roky a připojuji se k Johnovi s předsevzetím, že na rum se rok nepodívám.
Ahoj na normálním vandru

Ježek
P.S. Děkuji kamarádům Evženovi a Šnekovi za krásné portrétní fotografie. ;-)