4/2011
Přechod Štředních Brd 8.-10.4.2011

vložil: Ježek
vloženo: 11.04.2011

Přechod Brd 8.-10.4.2011

Dlouho jsem plánoval tuto akci respektive trasu. Již několik výprav se stejným cílem jsem společně s kamarády podniknul, ale vždycky nám nějaké ty nepříznivé okolnosti uskutečnění plánu zhatily. Tentokráte jsem vsadil vše, na řádnou teoretickou přípravu. Prohlédl jsem detailně mapy na googlu, sbalil i kompas a papírovou mapu od „Klubu českých turistů“. Navíc jsem i telefonicky objednal večeři v pensionu. To by v tom byl čert…
Ještě před odjezdem kontaktuji skupinu „A“ ve složení Ježek TP, Wanna a další dva kusy (zatím ještě netuším, kdo to je), abych se ujistil, že je vše tak, jak bylo dohodnuto. Tedy, že se sejdeme v Rokycanech na autobusovém nádraží. Rovněž volám Brendymu. Ten zápasí s nějakým moribundusem a tudíž nakonec nejede.
V Kralovicích nakládám Vokyho do auta a razíme směr Rokycany. „Už“ v Břasích (cca po 20 km jízdy) si vzpomínám, že jsem se ještě měl zastavit za mojí ženou v práci a rozloučit se. Inu, ta moje paměť. Snažím se vše napravit mobilem, který Voky ochotně zapůjčuje. No, popravdě řečeno, moc se mi to spravit nepodařilo.
V Rokycanech zanecháváme auto na parkovišti a jdeme na nádraží. Čas do odjezdu autobusu vyplňujeme tradičním jedním v nádražní restauraci. Na zastávce autobusu na nás však nikdo nečeká, a když nastupujeme do autobusu směr Skořice sami, mám již naprostou jistotu, že se skupině „A“ zřejmě do cesty postavil nějaký problém. Voky však nemá mobil na nikoho z dalších účastníků zájezdu a musí se tedy vše řešit operativně přes moji drahou choť. Nakonec nic není tak zlé. Skupina „A“ jen dorazila do Rokycan v době odjezdu autobusu, za to je však na cestě do Mirošova, kde na náš autobus počká. Do autobusu tak nastupují již zmínění Wanna a Ježek TP, za nimi pak Míla „Pumpová“ a Stydlín (nový kamarád ze severu). Severní sekce nás tak opět početně válcuje. Společně pak už bez jakýchkoli problémů dorážíme do Skořice. Autobus nás vysadí opět přímo před dveřmi Pensionu U Sv. Jana.
Zde jsme již očekáváni. Něco k pití a pak už objednaná ňamina - pečená kolena. Objednal jsem sice 4 kusy, ale to by bylo nad naše síly. Protože Brendy a Maličkej nemohli dorazit, „jejich“ koleno si necháváme zabalit na cestu. Na nocležiště poblíž pramenů Ledného potoka dorážíme za tmy. Děláme oheň a steleme pelechy. Obloha je plná hvězd a fouká pěkný nárazový vítr. Pokouším se něco zahrát na kytaru. Pak už hajdy do hajan. Ráno vstáváme po sedmé. První Wanna, který chystá oheň. Na dlouhý pochod vyrážíme po vydatné snídani. Čeká nás nejprve cesta na Tři Trubky. Je nádherné počasí. Slunce svítí, obloha bez mráčku a téměř bezvětří. Na první zastávce se sluníme. Po chvíli Ježek TP zjišťuje, že ztratila mobil, nebo spíše, že jí vypadl ještě na nocležišti. Wanna se gentlemansky nabídne, že se tam vrátí. My ostatní čekáme. Čeká ho 5 km zrychleného přesunu. Naštěstí se mobil našel – bližší info u Ježka TP.
Pokračujeme v cestě. Členové výpravy odmítají mé návrhy k odbočení na kopce a skály v okolí (ještěže tak). U loveckého zámečku se trochu fotí a pak jdeme k Třítrubeckému potoku uvařit oběd. Když ho tak vidím, neodolám a koupu se. Po obědě velím k dalšímu „útoku“. Jdeme zkratkou přes les, abychom se vyhnuli oplocenému objektu střeženému kamerami. Vše ubíhá hladce až do chvíle, kdy narážím na křižovatku, která není v mapě. Bude to asi záměrná chyba, vždyť jsme ve vojenském prostoru. Naštěstí k nám dorazí dva „kolaři“ a ta hezčí část dvojice nám pomůže najít se a vlastně i je v terénu. Oni totiž také lehce neví, kde jsou. Jednoduše řečeno, ještě jsme se neztratili – byli jsme na správné cestě, ale chyběl jenom krůček a vše bylo v řiti. Začínáme stoupat směrem k Toku. Je to dlouhé a táhlé stoupání snad 6-7 km. Závěr pak je trošičku prudší, ale všichni to zvládáme. Ještě jednou zkoumám za pomoci Míliny navigace v telefonu, zda jsme na správné cestě.
Konečně. Dopadová plocha Tok. Slunce se rychle sklání k západu. Stíny jsou dlouhé a výhled do kraje úchvatný. Pod námi Obecnice, Příbram a v dáli ....
Čeká nás závěrečný sestup a přesun k Drahlínu či přímo do Drahlína. Již ráno jsme se domluvili, že pokud to bude moc náročně, do restaurace v Drahlíně prostě nepůjdeme. Bylo to náročné. Před Obecnicí uhýbáme do lesa a u potůčku rozbíjíme tábor. K večeři jsou „zbytky“ a je jich hodně. Každý vybaluje vše, co má k jídlu. Mohli bychom tu být ještě týden. Wanna, který má v nohou o 5 či 6 km více jde na kutě bez večeře. Je komické sledovat, jak se všichni těžko pohybujeme. Nohy tvrdnou a bolí – chůze ala robocop. Noc je jasná, bezvětrná a chladná.
Ráno nás budí sluníčko. Je chladněji než včera, ale příjemně. Vaříme snídani, balíme. Vokyho výtečný sypaný černý čaj se vaří několikrát. Pak zbývá jen uhasit oheň a vydat se na poslední část výpravy, tedy do Bratkovic na vlak. Cestou ještě stíháme pořídit několik fotek a občerstvení v Sádku.
Vlakem přes Zdice dorážíme do Rokycan. Vezu Ježka TP (Ježek veze Ježka :-) do Mirošova pro auto a pak hurá domů.
Byl to krásná výšlap. Nohy sice bolí, ale stálo to za to. Jenom škoda, že většina cest je zpevněná (asfalt, kostky, beton, štěrk).

Ahoj Ježek