12/2010
Krtské skály 10.-12.12.2010

vložil: Vous
vloženo: 21.03.2011

KRTY – 10.-12. prosinec 2010
Slovo dalo slovo a na prosincový vandr se přeci jen jelo. Vous dorazil ze severu do Rakovníka, úspěšně mne nalezl ve vinárně u Zlatého hroznu, kde jsem seděl s kolegy na večírku. Kolem 23.00 razíme na nádraží v Rakovníku a vlakem se přesouváme do Krt. Tam jsme dorazili po půlnoci. Pro jistotu jsme zašli na náves k restauraci, kde byl sraz účastníků. Nikdo jiný se sice nepřihlásil, ale jistota je jistota. V restauraci U Krtka bylo v pátek z provozních důvodů zavřeno - ještě, že se nikdo neodhodlal vyrazit, to by bylo řečí...
Razíme zpět k zastávce ČD a dále do lesa k žulovým lomům. Je sice prosinec, tudíž zima, ale nastupující obleva už je znát. Sníh je těžký, ze stromů padá mokrý sníh a led. Prameniště pod lomem je v tekutém stavu. Vybíráme si místečko na spaní. Sháníme dřevo, což je díky místním chatařům poměrně obtížné, ale oheň nakonec plápolá. V noci kolem nás padají kusy sněhu – pleská to jako kravská lejna.
Vstáváme za úsvitu. Díky žďáráku, karimatce a super spacáčku jsem opět spal jako jezule. Vous tak nadšený z noci není. Jeho 20-ti letý péřák už je místy průhledný, což má vliv na funkci (rostlináře :-D). Vaříme snídani a balíme. Jde se směr Krtské skály-Štikáč (Velký štikový rybník. U Štikáče potkáváme místního podivína, který se s námi dá do řeči. Po jeho stopách jsme šli už pěkný kus cesty. Radí nám, kudy tudy, abychom nezapadli do „bažin“. Na sluníčku u rybníka se chvíli vyhříváme. Vous hodlá použít kadibudku u rybářské chatky, ale po nahlédnutí do jejích útrob jde rezignovaně do lesa. de se dál směr Ostrovec. Za přepadem z rybníka se na již zmíněnou podivínovu radu dáváme vlevo mezi stromy. Cesta je skutečně neschůdná, neboť je plná vody a bahna. Vše je navíc ukryto pod vrstvou sněhu a napadaných stromů. Jako by tu řádili partyzáni. V Ostrovci zjišťuji, že započala rekonstrukce kostela. Odtud stoupáme a zase klesáme ke Chvojkovskému mlýnu. Dovnitř za majitelem Vencou nejdeme. Následuje opět táhlé stoupání k vodojemu v lese u Vysoké Libyně. Sušíme věci na improvizovaném sušáku a „nahříváme se“ ve slunečních paprscích. Snažím se Vouse přimět k malé odbočce na Podbořánecké rybníčky a lomy za Žďárem. Nejsem úspěšný. Vouse nepřesvědčilo ani mé tvrzení, že tak brzy nebude hospoda v Libyni otevřená. Razíme tedy směr Vysoká Libyně. Dorazili jsme přesně na otvíračku (Vous má prostě čich). Groček, svařáček, klobáska a tak dále. Po setmění razíme dál. Než jdeme na kutě, zajdeme ještě do tepla motorestu Sv. Hubert. Svařáček, další a další. Pak už hajdy na kutě. Táboříme na stejném místě jako onehdy s Oldou. Oheň sice rozděláváme, ale není to žádná sranda. Všechno dřevo je mokré nebo zmrzlé. Hned po té, co jsme zalezli do spacáků, začíná pršet. Leje celou noc.
Ráno se ani nepokoušíme obnovit oheň. Už večer bylo hodně těžké jej rozdělat a teď po nočním dešti je to nemožné (není Mamut, není oheň). Balíme a šlapeme lesem kolem vysílače ke Kralovicím. Sněhu je stále dostatek a chůze je namáhavá. Navíc jsou všude popadané stromy. Po půlhodině vycházíme na okraji lesa. Zbývá poslední etapa přes „hřeben“. Než na ni vyrážíme, upozorňuji Vouse, ať si nandá kapuci a rukavice. I když zde hřeje slunko, na poli bude foukat. Nevěří mi. Po 200 metrech už věří. Na okraji Kralovic se loučíme. Vous šlape podél nefunkční trati na nádraží a já domů. Tak končí velmi vydařený vandřík ve dvou.

Ahoj v lednu
Ježek