5/2010Brdskými hvozdy ze Skořice do Míšova 21.- 23.5.2010
vložil: Ježek
vloženo: 26.05.2010
Brdy zase trochu jinak
Sraz byl v pátek v hospůdce ve Skořici. Účast přislíbil Voky, Markéta a Olda. Cestou do Plzně nám s Vokym bylo jasné, že Markéta nedorazí, neb nenastoupila do autobusu. Ani v Rokycanech k nám nikdo nepřibyl, takže to vypadalo na vandr ve dvou. V Hostinci U Sv. Jana nás přivítal hostinský svým typickým způsobem - tedy klidně, bez většího projevu emocí. Naplánovali jsme trasu přes celý prostor do Bratkovic a dohodli se, že ještě počkáme na poslední autobus. V půl osmé jsme ohlásili hospodskému, že budeme platit. Vezmeme si PETku a vyrazíme směr Tři Trubky někam k potoku, abychom to ráno měli o kousek blíž do cíle. Čeká nás asi 23 km. Doufáme, že vyjde počasí. Klika cvakla, dvéře letí, Olda vchází do lokálu. No to je překvapení. V tu chvíli je nám jasné, že celý plán vandru je v troskách. Olda přijel autem a je bez šance se dostat v neděli k autu do Skořice. Plán je změněn na tu ještě před chvílí nejméně pravděpodobnou variantu. Jde se na Míšov, tam se otočíme a půjdeme jinou trasou zpět do Skořice. Na kilometry to bude stejné, ale v neděli budeme u auta. Olda nás pak hodí do Rokycan na vlak. Dojednáno.
Spát jdeme na již tradiční místo. Rozděláváme oheň a za svitu hvězd a Měsíce večeříme pečené buřtíky s hořčicí a chlebem. Jdeme s Voky spát, jen Olda ještě hraje na kytaru a dopíjí PETku, neb si to v restauraci moc neužil.
Ráno je krásné počasí. Mne budí Slunce, Vokyho moje šramocení kolem ohně a Oldu musím prostě „kopnout“. Opět jsou na jídelníčku buřty, tentokráte z Vokyho zásob. K tomu rohlíčky od Oldy. Po snídani razíme směr Padrť. Tentokráte neuhýbáme na Kolvín, kam nás vedl Evžen, ale jdeme rovně. Cestou nás míjí desítky cyklistů. Na to, že je sem vstup zakázán, je tu docela živo. Když se blíží auto, mám cukání skočit do příkopu, ale nakonec se nesnažíme nijak schovávat. Pán od vojenských lesů na nás jenom koukne a už mizí v dáli. Asi už ví, že je marné tady lidi nahánět. Cesta ubíhá v pohodě. Kocháme se, válíme a tak dál.
Na okraji dopadové plochy Padrť se k nám zleva blíží nějaké stroje. Nejdříve to odhaduji na tanky, ale pak se ukazuje, že jsou to nějaké obrněné potvory. Když nás míjí, fotím. Snažím se aparát skrývat, ale asi to je zbytečné. Vojáček sedící vpředu za deklem nám salutuje. Voky říká: „ ... to jsou angláni! Mají tu cvičení Létající nosorožec.“ Tak máme alespoň zážitek.
U Dolního padrťského rybníka se koupu. Skupina cyklistů přijíždí zrovna ve chvíli, kdy se chytám do vody. Slečně zdraví zároveň se mnou. Já jí říkám ahoj, ona mně dobrý den. Prohodím něco v tom smyslu, že tykat si holt budeme až příště, na což ona odpoví, že ne, že si budeme tykat hned. Byla i docela fešná, jenže hned za ní dorazili další kolaři a i její přítel. Nicméně se na nás usmála, poděkovala za radu ohledně cesty a zmizela s ostatními.
Voda byla docela teplá a plná pulců. Nevím, jestli moji koupel ve zdraví přežili. Ale mně bylo božsky. Pokračujeme dál směr Horní rybník. Můj návrh, že omrkneme rozvaliny kláštera Teslín, je zamítnut s tím, že to omrkneme cestou zpátky. Oba moji souputníci se totiž těší na jedničku do Míšova. Tak valíme dál. V kopci nás zastavuje dvojce mladých lidí a mužská část se mne ptá na to, kde jsou. Olda neváhá a řekne: „No v lese, ne“. Naštěstí zachraňuji situaci a na mapě jim ukazuji, kde se nachází a kudy ke klášteru.
V Míšově jsme za pár chvil. V hospodě je narváno, neb omladina sleduje hokej se Švédy. Co chvíli křičí: „gól“, ale pak se ukáže, že žádný není. Prosím je, ať nekřičí, dokud to není jisté, že by to se mnou mohlo praštit a navíc se hrozně nalítám od venkovního stolu dovnitř k televizi. Je to ale marné, křičí furt. Nakonec jsme seveřany porazili a tak jim odpouštím – inu mládí. Oldovi se už nikam nechce a tak se pokouším sehnat odvoz do Skořice pro auto. Všechny pokusy jsou ale marné a tak je připravuji na to, že půjdeme. Najednou se objeví ona dvojička z lesa. Když mi sdělí, že klášter tam vlastně není (což jsem jim zapomněl říci), ptám se, zda jsou tam autem. Během chvíle je dohodnuto, že se nají a hodí Oldu pro vozidlo. Jedou sice opačným směrem, ale prý nepospíchají.
Večer se do hospůdky dostaví hasiči, kteří měli cvičení či nějaké závody. K našemu stolu si sedá Láďa, který mne při minulé návštěvě šokoval tím, jak držel sud piva v jedné pokrčené ruce. On si dává první pivo a do hospody vrazí jeho manželka s dcerou. Tedy něco takového jsem ještě neviděl a neslyšel. Nadávky nebudu reprodukovat, ale nastíním jednu situaci, které se budu smát ještě za 20 let. Spor se točil okolo toho, kdo přiveze děti od babičky. Manželka prý chtěla taky chlastat a teď nemůže. Při telefonování s babičkou okřikovala manželka Láďu a vše vypadalo asi takhle. „No, já bych se z toho (píp) fakticky po(píp) on tu sedí a chlastá, já ještě musím jet ...(tam a tam), takže pro děti se dostanu až ...“ V tu chvíli Láďa prohodí něco směrem k telefonující ženě, a ta reaguje: „Ty mi vyliž pr(píp)! Ne, to nebylo na Vás, babičko, to říkám tomu (píp, píp).“ Láďa řekne manželce, že na veřejnosti jí nic vylizovat nebude a žena opět řve s telefonem u pusy: „Už jsem ti řekla, drž hubu! Ne, to zase nebylo na Vás babičko.“ S Vokym na sebe koukáme a řežeme se smíchy. Babička musí mít asi zdravé srdce, když tohle přežila.
I přes tvrzení, že dneska hrát na kytaru nebudeme, nakonec hrajeme. Končíme v obýváku u Ládi a jeho ženy (dobračky) Jarky.
V neděli šlapeme z Teslín zpět do Míšova k autu a Olda nás s Vokym vyhazuje v Plzni. Zde potkáváme Smůlu s jeho přítelkyní z internetu (bližší nebudu rozvádět). Ještě nasedáme omylem do rychlíku, ale včas to zjišťujeme a nastupujeme do správného vlaku. No a je konec. Tak zase někdy příště. Snad už ty Brdy napříč dám.
Ježek
