3/2010
Brdy 19.-21.3.2010

vložil: Evžen a Ježek
vloženo: 26.03.2010

Brdy
19.-21.3.2010

Třetí pokus o realizaci „expedice“ do VVP (vojenského výcvikového prostoru) Brdy. Po krachu první výpravy, která se rozpadla v lese nedaleko obce Skořice, a nucené změně trasy druhé plánované akce, jsem byl zvědav, zda se do třetice konečně podaří projít alespoň kousek středních Brd. Sraz byl v Hostinci U Sv. Jana ve Skořici. Účast nakonec přislíbil Voky, Evžen, Verča, takže jsme se měli sejít čtyři. Překvapením byl příchod Evíka a Petra, navíc s kytarou. V hospůdce jsme zahájili víkend velmi zdařile. Výborná sekaná s křenem, zelím a hořčicí přišla k chuti. Hospodský zprvu nechtěl, abychom hráli na kytaru (po zkušenosti z předešlé akce), ale nakonec svolil a ani mu nevadilo, že jsme hráli hned na tři nástroje. Petr se ukázal být výborným hráčem. Skupina se hned za hospodou rozpadla, neb Evík s Petrem museli v sobotu domů, takže se vytratili zřejmě směrem na Mirošov. Zbytek výpravy pokračoval na okraj lesa do míst, kde minule dezertovali Olda a Brendy. U ohně jsme si s Vokym dali druhou večeři a šlo se spát. Evžen hrdinně zalehl jen tak bez spacáku, ovšem v noci to vzdal a zalezl do pytle.
Ráno bylo slunečné. Uvařili jsme polévku a spolkli něco ze zásob. Evžen nám z denního tisku přečetl poučný článek o problémech s erekcí a receptu na její zlepšení. Prý pomohou dlouhé procházky. Vzhledem k tomu, že Evžen s Verčou přijeli až na místo autem, měním trasu tak, abychom to v neděli měli k vozidlu co nejblíže. Jde se na Míšov. Po několika metrech chůze lesem se objevuje sníh a neustále ho přibývá. Na cestách je však „čisto“. Evžen nás vede dle navigace po geoecaches (prostě po úkrytech plastových krabiček s figurkami z vajíček Kinder Surprise a jinými hodnotnými předměty). Já si pochod zpestřuji častým odbíháním do lesa s rolí toaleťáku – tradice, je tradice. Cesta ubíhá rychle a pohodově.
Po příchodu k Padrťským rybníkům obědváme. Je stále ještě velmi pěkně, i když se již začínají stahovat mračna – jak symbolické. Evžen opět vyhledá dvě geocaches a dle navigace míří k další. Namítám sice, že levý břeh rybníka je dle mapy samá bažina, ale Evža tvrdí, že je tam cyklostezka. Jdeme tedy po cyklostezce. Po dvou stech metrech se však cesta ztrácí pod 50 cm sněhu. „Jestli jinde se Vás bojí, tak u nás se Vás neleknem“, cituji repliku ze známé české pohádky a razím do závějí. Místo cyklostezky prošlapávám sníh běžeckou stopou po lyžařích. Stopa vede po „náspu“ podél asi tři metry širokého a metr hlubokého potoka. Myslel jsem si, že sníh bude jenom kousek a v lese zmizí. Nestalo se. Zmizela pouze stopa lyží. Běžkař zřejmě usoudil, že zahynout v bažinách se mu nechce. Razíme tedy cestu dál. Sníh sahá místy po kolena, pokud se ovšem nezaboříme ještě do bažin ukrytých pod ním. Evžen přebírá vedení a lehkonohá Verča za ním jde tak, že se boří sotva po kotníky. Za to já a Voky zapadáme do půlky stehen. Inu, těžká váha je těžká váha. Porost i terén mi připomíná záběry z filmu Sibiriáda, který jsem jako žák základní školy musel kdysi zhlédnout. Závěje, bažiny, uhnilé stromky, pařezy, neprostupné houštiny. Chybí už jen stopy rosomáka. Po hodině útrap zahlédnu vlevo od sebe Horní rybník. Jsme tak v jeho třetině. Hrůza mne jímá při představě, že jsme ušli tak 300 m vzdušnou čarou. Evžen s Verčou mají mírný náskok. Za sebou slyším Vokyho, jak tiše říká: „Ježku, už fakticky nemůžu“. Obracím se na něj a vidím ztuhlý úsměv na jeho strhané tváři. Také se křečovitě usměji a odvětím: „Já taky ne.“ Nicméně, musíme se probít dál. Spát se tu rozhodně nedá. Všude jsou navíc potoky, které jsou plné vody a omezují nás v udržování nějakého kloudného směru. Najednou slyším za houštím Evženovo naléhavé: „Podej mi ruku, rychle!“ Když se proderu houštinou, vidím Evžena a Verču na druhém břehu potoka. Evžen hlásí, že Verča při přehazování batohu přes potok utrhla sníh pod sebou a při ztrátě rovnováhy nejprve hodila batoh do vody, aby za ním hned na to po zádech spadla. Prý půjdou napřed a na příhodném místě počkají u ohně. Házím Alici přes potok a doufám, že nedopadnu stejně jako Verča. Hurá, mám to za sebou a po mně i Voky. Evžen s Verčou čekají ve vysokém lese. Sněhu je zde méně. Verča se převléká do relativně sušších věcí a navléká na nohy igeliťáky. Pak se souká do promáčených kotníčkových bot. Oheň odmítá s tím, že musí rychle do hospody. Nevím, zda tuší, že do hospody je to vzdušnou čarou tak devět kilometrů. Snažím se uhnout ze směru poněkud vlevo, ale Evžen mne nutí vrátit se zpět. Další hluboký a prudký potok nás nutí se mírně vrátit a jít přeci jen vlevo. U jednoho z pařezů se Voky propadá až po pás. I jeho kanady nabraly vodu z bažiny. Jde se dál. Asi po půl hodině dorážíme k potoku, který se rovněž zdá být k nepřekonání. Do čela se staví Verča a prošlapává cestu. „Ježku, je možné, že jsme narazili na naše stopy? zeptá se po chvíli. Dívám se na stopy a je mi jasné, že jsme tam, kde jsme se rozhodli mírně vrátit. Takže asi hodinu bloudíme v kruhu. Pak uvidím strom přes potok. Je sice shnilý a kluzký, ale Verča je odhodlaná přejít. Postupně se dostáváme bez újmy na druhý břeh. Po chvíli pak dojdeme na začátek rybníka. Evžen hlásí, že jsme právě 1.300 metrů vzdušnou čarou do hráze. Cesta sem trvala hodně přes dvě hodiny. Verča vyráží sama napřed, neb už je jí pořádná kosa. Prý dojde na silnici a něco si stopne do Míšova. Zůstáváme tedy jen mi tři. Zdání, že to nejhorší je již za námi, se po chvíli rozplývá. Opět se probíjíme závěji a opět máme v cestě potok. Naštěstí už vidím lesní cestu. To je úleva, když před sebou máte dvoukilometrovou „asfaltku“. Šlapeme k silnici směr Teslíny. Dívám se stále do lesa, zda nezahlédnu Verču. Ta nám však před vesnicí posílá SMS, že už je v Míšově v hospodě. Stopla první auto, které jelo kolem ní. Být to já, nestopnul bych ani traktor. Verča má holt přednosti ...
Do Míšova dorážíme kolem šesté večer. Hned jak otevřu dveře hasičského klubu, ozve se: „Jé, hele, toho znám a už je mi špatně.“ Tu větu pronesl Milan, kterého jsem při minulé návštěvě učil pít rum s kafem a cukrem – tzv. krtkův dort. Místní nás vítají jako osvoboditele. Ještě jsme si nesundali ani bundy a už chtějí, abychom hráli. Verča zavolala bratrovi, který pro ni z Plzně přijel a dokonce ji dovezl i pro auto do Skořic. Takže doprava na zítřek je zajištěna. Zvolna schneme a zábava se rozjíždí. Včera bylo Josefa a v kuchyni se vaří ovarová kolena. Jsme srdečně zváni. Evžen hraje jako o život. Je nám jasné, že pokud chceme ochutnat ovárek a knedlíčkovou polévku, musíme hrát. Mně se moc nechce, ale s přibývajícími rumy se uvolním ...
Spát jdeme už bez Verči, která odjela s bratrem do Plzně, do lesa za Míšov. Usínám jako nemluvně a ani nevím, jestli Voky chrápal. Tentokrát jsem usnul dřív. Ráno balíme a bičováni deštěm šlapeme k autu do Míšova. Cesta autem do Plzně proběhla v pohodě a spojení vlakem domů jsme chytli v pohodě. Navíc nám udělalo radost, jak policajti vykostili nějaké sasíky za kouření na nádraží.
Už se těším na další pokračování brdského vandrování.

Ahoj Ježek