7/2009Velká voda - Hron 2009
vložil: Valy - Maličkej - Ještěrka
vloženo: 20.07.2009
Hron - červenec 2009
Tak je to tady. Po dlouhých a složitých jednáních vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Je pátek 3.7. večer a z Kazáče vyráží Maličkej, Máťa a Brendy směr Praha , kde by jsme se měli setkat se zbytkem výpravy. Hned na plzeňském nádraží jsme ocenili naši předvídavost , že jsme nejeli dalším možným spojem, kde jsme měli na přestup deset minut. Zpoždění mezinárodního rychlíku je možné snad jen v Čechách a tak místo v devět odjíždíme z Plzně v půl desáté.
V Práglu je již seřazen zbytek party. Vedoucí celé expedice Ještěrka, samozvaný mluvčí expedice Mikeš a členové – zprava – Řezník, Valy, Honzík, Gosché , Janina a pro nás nové tváře Vlčák, Veronika a Tomáš. Vyrážíme na nákup zásob do foajé hlavního nádraží. Nákup baget a pití nám výrazně vyčistil obsah českých kaček, ale to nic, jedeme přece do Evropy a tam se platí v Éčkách.
Cesta vlakem probíhá dle očekávání. Obsadili jsme dvě kupíčka a pustili se do konzumace. Ve dvě hodiny jsou již někteří z nás připraveni na spánek, tedy vlastně jen Matěj . Díky Goschému nápadu s dvoulitrovou kapačkou rumu jsou ostatní místo ospalí spíše zrumení. Z vedlejšího kupé k nám byl přidělen Řezňa. Naštěstí se Janině udělalo kolem půl čtvrté nevolno ( asi z bagety) a tak zbytek cesty s Goschém probděli na chodbičce, při řešení neřešitelných problémů a my měli místo na rozvalení. Brendy to vyřešil rozvalením přímo na zem.
Ráno dorážíme do Vroutek , kde musíme počkat cca jeden a půl hodiny na přípoj směr Banská Bystrice. Rozběhli jsme se po městečku sehnat něco k snídani a seznámili jsme se s obsluhou místních toalet. Počty vlaků a především osob nastupujících a vystupujících z vlaků nás ujistili , že jde patrně o hlavní vlakovou tepnu Slovenska. O čemž nás vlastně přesvědčil i počet cestujících , který se narval do dvouvagónového šuplíku, kterým jsme museli cestovat i my. Takto jsme si užívali až do Turčanských Teplic kde vystoupilo 90 % přeživších cestujících. Konečně jsme si mohli sednout a užívat si krás Velké Fatry a především železniční trati samotné. Začal totiž naprosto úžasný úsek cesty lemovaný tunely a mosty. Tato část traťě byla vystavena kolem roku 1940 a projeli jsme 14 tunelů ( některé byly ještě dělené a tak celkový počet byl 22 tunelů)o celkové délce 11.087 km . Nejdelší z tunelů měřil pouhých 4690 metrů. Dále jsme přejeli 112 mostních konstrukcí.
Přestup v Banské Bystrici byl poněkud hektický a tak proběhl v poklusu. Pokračujeme dále do obce Německá , to je náš cíl. V Německé je potřeba již pokračovat pěšky a vyhledat místní vodácké tábořiště Dronte. Na mostě, zhruba v půli cesty už Matěj nemůže a tak sundáváme loďáky na zem . Brendy nemešká a zastavuje projíždějící dodávku ze záminkou , že se zeptá na cestu do kempu. Řidič ochotně ukázal směr na což mu Brendy oznámil , že by byl velmi laskav kdyby nás tam hodil. A tak se stalo , že jsme se zbytek cesty vezli a ještě jsme stačili naložit batohy opozdilcům.
Kemp je narvaný k prasknutí. Našli jsme místečko, postavili obydlí a rozprchli se dle priorit jednotlivých účastníků zájezdu. WC, sprchy, bufáč a ty otrlejší provedli očistu v Hronu. Ještěrka vyhlásila volné odpoledne a tak zatímco někteří dospávali cestu , vrhla se část na volejbal a pinčes. Skupinka vyrazila též za kulturou, tedy horskou železnici. Večer proběhl u pár točených Kozlíků.(Zde je možná na místě připomenout hlavní slogan vinoucí se celým týdnem a totiž že „čím větší křížení, tím větší stabilita“, kterým bylo možno okomentovat vše od kuchařských pokusů až po vlastní skladbu jednotlivých posádek.pozn.jst.)
V neděli ráno balíme , fasujeme lodě , pádla , vesty a k odpoledni vyrážíme vstříc dobrodružství.(pán z půjčovny zove se Gogo, a tak mi přišlo nemístné na jeho dotaz zda jsme všichni valdmanovci odpovědět, že jsme všichni gogo. pozn, jst.) Je krásné počasí a vody je tak akorát a tak si užíváme peřejí a přírody. Podařilo se mě ztratit kotlík na prvních 100 metrech . Když si odmyslíte odpadky u břehu a tisíce pet-lahví , je to opravdu paráda. Posádky byly následující : Ještěrka – Mikeš, Gosché – Janina, Řezník – Valy, Honzík – Tomáš, Vlčák – Verča, Maličkej – Matěj a součet uzavíral Brendy. Začalo pršet a tak se snažíme zastavil na 190 km v tábořišti nad Slovenskou Lubčou ovšem bezúspěšně. První posádka (Řezňa + Valy) se u břehu převrací a ostatní strhává proud. (tady je opět na místě připomenout , že Řezník „chtěl loď otočit“, všichni včetně Vallyho jsme to pochopili úplně jinak.pozn. jst.) Vlastně je to taková specialitka na Hronu dělat přístaviště do kempů , tak aby se u nich nepodařilo zaparkovat. Kousek po vodě je další kemp a tak zastavujeme na groček a čaj. Přijíždějí další party a při přistávání jde jedna loď za druhou pod vodu.
Po dešti bylo rozhodnuto , že dnešní den nebudeme spát v kempu a že se seznámíme s místními medvědy. Vyplouváme tedy hledat nějaký flek na spaní a máme štěstí. Kolem řeky na 185 km jde slečna s pejskem a radí nám kde zastavit. Místo je sice kus od řeky , ale zato je tu klid, ohniště, uklizeno a hlavně kousek ke studánce. (u studánky ten den spatřili místní turisté pozoruhodný výjev známý z pohádky Kráska a zvíře – Verunku holící si nohy a Řezňu cachtajícího se innatura.pozn.jst.) Rozbalujeme a Matěj se vrací s mým kloboukem zpátky k řece aby ho viditelně zavěsil na konstrukci lávky. Podařilo se . Janina si ho naštěstí všimla a tak bivakujeme opět v plném počtu.
Pondělí ráno vstáváme o trošku déle neb nás před paprsky ranního slunce ochránili koruny lesního porostu. Snídaně, balení a opouštíme Slovenskou Lupču. Po pěti kilometrech tedy na 180 km přijíždíme k jezu v Šalkové. Pro vodáky velmi nebezpečná stavba. Všichni přenášíme , kromě Goschého, kterému se podařilo loď slodit na vypůjčených popruzích. Pomalu se blížíme do Bánské Bystrice.(asi před 8 lety jsme dělali přechod Nízkých Tater, zakončený v Banské Bystrici na nádraží, když tenkrát zničené a uondané kamarádce Vosmíkovi položil jeden domorodec nemístnou otázku „za kolik deš?, jen hekla,, já už nikam nejdu,,pozn.jst.) Těsně před mostem na 176 km vysedáme a snažíme se k sobě svázat lodě, tak aby zde byly i až se vrátíme z města. První co nás zaujalo byla zmrzlina na místním parkovišti a hned na to jsme se přesunuli do venkovní restaurace , těsně vedle pomníku slovenského národního povstání. Část skupinky zasedla rovnou do restaurace a část šla lézt na vystavenou historickou techniku. (marně jsme přemýšleli,co asi v slovenčině znamená nápis „nedotýkať sa“. Pozn.jst.)
Po obědě se stavíme ještě na kávě v cukrárně a vracíme k lodím, jsou naštěstí všechny. Po rozmotání lodí nasedáme a pokračujeme dle itineráře. Další zastávka je kostelík v obci Hronseku. Co říct. Jde o dřevěný artikulační evangelický kostel. Stavba stavěná na přání panstva ( podmínka postavení stavby) bez jediného hřebíku, do jednoho roku, bez věže a bez přístupu z hlavní cesty. Neuvěřitelná stavba pojme 1100 lidí k sezení a je ve tvaru kříže. Věž byla postavena samostatně na druhé straně cesty.
Po prohlídce vyrážíme k místu našeho noclehu do obce Sliač . Vylodění probíhá v našem stylu. Koupání, křik, přejetí tábořiště a opětovné táhání lodí zpět. Po vybalení za místní tribunou fotbalového stánku vyrážíme pro točené pivíčko. Postupně jsme se hospůdky sešli v celé parádě a tak se vybalily kytárky a proběhly zpěvy jak se patří. Večer ukončila neoblomná hostinská , s tím, že má v 11 hodin zavírací hodinu. Nu což, nechali jsme si natočit butilku a pokračovali v produkci na tribuně.
Je úterý ráno a pomalu se probouzíme. Tomáš šel Honzíkovi do nedaleké pekárny pro čerstvé pečivo a tak jsme neodolali a část vyrazila pro zásoby na dnešní den. Balení a zase šup do lodí. Vše proběhlo v poklidu a moc se nepádlovalo. To , že jsme udělali dobře a neplýtvali našimi silami , jsme si ověřili po příjezdu do Zvolena. Zde si naši slovenští bratři s vodáky opravdu zašpásovali. Na 156 km postavili, tak zvaný stupeň (asi 5 m vysoký jez) . I přes to , že má vybudovaný splav pro splutí, je uzavřen a tak nezbývá než nést, táhnou či jinak dopravit loď a loďáky cca 300 metrů po břehu. Není nad dobré kamarády, že Gosché.
Bylo domluveno , že chvilku pobudem a tak jsme se chvilku váleli. Po půl hodině zazněl povel k nalodění. Valy naloďoval tak důsledně , že mu loď pomalu odplula do proudu. Šel pomalu , pak rychleji a loď chytl až když zahučel po krk do vody.
Na 153 Km míjíme již z dálky viditelnou zříceninu Pustého hradu. Čím blíže jsme ji měli tím více sílilo odhodlání tuto památku vynechat.(odhodlání sílilo pouze v Maličkym, neb nikoho jiného by v daném vedru o návštěvě památky nenapadlo ani uvažovat.pozn.jst) Kopec přibližně jako na hrad Bezděz nebylo v našich silách po přetahování lodí ve Zvoleně přemoci. Díky dobré vodě se nám dnes podařilo zdolat největší kus naší cesty.
Zastavujeme až v kempu pod zříceninou hradu Šášov na 134 km. Tabule hlásá bufet , sprchy a WC. Vystřízlivění ovšem přišlo okamžitě bufet se nekoná, sprchy jsou vlastně plachty s kubíkovou nádrží od chemikálií a tojtoj budky. Ve finále děkujeme aspoň za to . Příprava bydlení a jdeme hledat nějaký útulek kde budou schopni udělat halušky a dají napít něčeho studeného. Asi po půl hodině chůze jsme přes rozestavěnou dálnici dorazili do Šášovského motorestu. Jídlo bylo výborné i když jsme odcházeli opět bez halušek. K večeru si i odvážnější zahráli fotbálek na hřišti u kempu. Večer proběhl pod taktovkou Valdmanovců pod názvem hrají Vám Šárka a Mikeš.(Kdežto noc bylá celá v režii Brendyho,neb se mu během bouřky vytvořil ve stanu dětský bazén a on v něm odmítal setrvat. Demonstrativně rozvěsil zvlhlé šatstvo po plotě o odešel předstírat spánek na hřiště.poz,jst.)
Je ráno, středa 8.7. a bylo vyhlášeno odpočinkové dopoledne. Dle domluvy vyrážíme společně na zříceninu hradu Šášov. Po cestě jsme ještě navštívili místní prodejničku a dokoupili zásoby. Výšlap na hrádek proběhl v poklidu a poté jsme se vrhli do prohlídky rozvalin Šášova. Po necelé hodince a nezbytném focení vyrážíme na zpáteční cestu. Pod Hradem je chaloupka , kde sdružení pro záchranu hradu Šášova vybudovala informační centrum s památnou jizbou. Zde si návštěvník může vyrazit památeční minci. Je pravdou , že paní průvodkyně neodhadla sílu Goschého a když se optal jak asi silně má udeřit, tak odpověděla ,, Silno“. Ozvala se rána , došky na střeše se pohnuli a paní má husinu u konečníku ještě dneska.
Vracíme se postupně do kempu, někteří přímo a někteří oklikou přes houby. Odpoledne byla nadšenci udělána míchanice a Ti nejodvážnější ji pozřeli. Odpoledne se chvilku válíme a po dohodě (Goscheho s medvědem)balíme a naloďujeme vstříc dalšímu dobrodružství. Náš cíl je 119 km , tedy kemp v Hliníku nad Hronom.(Na tomto úseku došlo k dalšímu nedorozumění Valyho a Řezni, když totiž Řezňa prohlásil, že rád stromy podplouvá,netušil Valy, že myslí pod lodí) V podvečer jsme se tam doplácali a tak vybalujeme a jdeme do městečka hledat pohostinství na nějaký ten dlabec. Večer jsme se vnutili k partičce moraváků a trochu zahráli a zazpívali. (to je ovšem Malíčkýho verze.Pravda je , že jsme nejdřív vypili alkohol náš, pak jejich a mocným kvílením je jednoho po druhém zaháněli hluboko do kosodřeviny.)
Ráno balíme a náš cíl je Reviště , přesněji zřícenina hradu Reviště , který je na 113 km . Je nutno zdůraznit , že na Revišti jsme konečně viděli kemp, který byl hoden abychom navštívili místní toalety. Prostě paráda. V místní hospůdce konečně dáváme vysněné halušky. Brendy s Řezňou a Honzík s Tomášem si objednávají koleno ( bylo asi ze slona), Matěj si objednává pstruha a skoro mě zbankrotoval. Po obědě vyrážíme na prohlídku hradu. Je nutno zdůraznit , že český název zřícenina nelze u slovenských hradů použít, lépe stav hradů vystihuje slovenský název ruina. Na ruině jsme udělali několik nezbytných fotografií a vyrážíme zpět rozděleni na dvě skupinky. Jedna jde cestou kudy jsme přišli a druhá zkratkou přes hradby. Řezník přináší Tomášův loďák. Než se ovšem setkali tak Tom zjistil že jej nemá a tak si vyšláp kopec ještě jednou.(v loďáku kromě drobností jako byly doklady a foťák taky zústali zpáteční lístky pro celou výpravu a tak Tom celkem oprávněně málem prodělal infarkt myokardu.pozn.jst.)
Dáváme v kempu ještě jedno točené a naloďujeme. Dle brožury je na 94 km v Brehách kemp a tak vyrážíme. Po cestě ještě stavíme na občerstvení nad krásným úsekem peřejí. Dále byl Hron možno srovnat s Berounkou. Hrůza . K večeru přistáváme v Brehách. Tábořiště tradičně bez sociálního zázemí, které je možno navštívit na nedalekém fotbalovém hřišti. Večer u pivíčka začínáme uvažovat o tom , že by bylo vhodné zavolat zástupce Dronte, aby si pro nás přijel a odvezl nás zpět do německé. Někteří jedinci již odmítají nastoupit do lodí a tak se situace řeší rozdělením na několik skupin. Brendy, Řezňa, Valy , Honzík, Tomáš, Verča a Vlčák jedou do Německé vlakem .(zde by bylo možno ocitovat památný výrok z oblíbeného českého filmu,že totiž dvojice nasedající na horním toku do lodě jako pár nejsoudržnější se na dolním rozchází od stolu i lodě-se svými přáteli) Maličkej , Matěj, Ještěrka a Mikeš, čekají na řidiče a po naložení lodí jedou do Německé autem. Gosché s Janinou zůstává s tím , že navštíví nedaleké teplé prameny.
Po příjezdu do Německé je dohodnuto , že nás vyvezou na 217 km do Podbrezové a tak se i stalo. Řidič nám ještě zastavil na nákup ovčích sýrů. V Podbrezové jsme si prohlídli místní železárny skrz které řeka protíkala. Po pár kilometrech začíná pršet , ale to není zdaleka nejhorší co nás mohlo potkat. Na 202 km mizí půl řeky a ta se vrací až na 204 km , tedy 2 km před naším cílem.(ale tady je řeka opravdu taková jakou jsme si jí přáli mít, žene se z kopců, občas s náma drcne o kámen, okolo jsou lesy plné medvědů,, místy musíme přetahovat peřeje v kterých se pění horská voda-skoro jako ve filmu „Muž od sněžné řeky“, že jo Brendy?) Po ohřátí v místních sprchách jsme uskutečnili rozlučkový večírek.
V sobotu balíme, vracíme lodě a vyrážíme na zpáteční cestu. Čekání na vlak v Německé si Řezník ještě zkrátil popovídáním s místním teletem. Po dohodě ještě stavíme v Turčanských Teplicích abychom také okusili teplé prameny a vodní radovánky vůbec. Cesta domů již probíhala v poklidu v lehátkových vozech.
Tak Ahoj zase na vodě Maličkej
( a jst. Ahooooooooj)
