3/2006Plešivec - BRDY 17.-19.3.2006
vložil: MAličkej
vloženo: 21.06.2009
BRDY 17.-19.3.2006
Původní nápad Péteho , tedy prošlápnout okolí Hřenska, byl zmařen počasím. Je pomalu konec března a napadl nový sníh a to v důsledku znamená , že přechod Hřenska je téměř neproveditelný. Jestli jsou někde ochranáři aktivní pitomci , tak je to právě tady. Z doslechu víme , že by nás podle stop ve sněhu vystopovali ještě v pátek v noci. Péteho návrh na výšlap severním Kokořínskem ,tedy Roverkami, jsme po uvážení také odsunuli, neb jsme tam byli na podzim a někteří dokonce v lednu. Domluva tedy zněla jasně, jedem na Brdy do okolí Plešivce.
Vyjíždíme tradičně z Kaznějova v sestavě já, Bíža, Pavlína a Buldy. Ta jede mimochodem poprvé na vandr na sněhu. Nasedáme do vlaku, který přijel do naší domovské stanice naprosto přesně. Při odjezdu jsme ovšem měli již 10 minut zpoždění. Bíža se mě snaží přesvědčit , že je to rychlík. Nevěřím. Do Plzně jsme přifrčeli už s více jak čtvrt hodinovým zpožděním, ale Brendy čekal naštěstí již na nádraží a tak koupil společnou jízdenku Plzeň-Zdice-Lochovice. Cesta probíhala v klidu, krom mě se všichni vrhli na hraní Ferbla. Bíža se snažil vnutit štíplískovy lístek, na který jsme přijeli z Kaznějova a skoro mu to vyšlo. Štíplístek bez mrknutí oka tuto neplatnou jízdenku potvrdil razítkem. Všiml si ovšem , že lístek byl pro čtyři osoby a tak se otočil od karbaníků směrem ke mě a dožadoval se ještě mého lístku. Ostatní byli očividně pobaveni, …….. blbci.
Ve Zdicích máme chvilku čas a tak jdeme obšťastnit místní obsluhu nádražní restaurace, kde sedí parta asi patnácti trempíků. Dáváme pivko a kávičku a přesouváme se na vlak Lochovic. V Lochovicích kontaktuji Oldu , který přifrčel na místo srazu , tedy do obce Lhotka rodinným vozem, aby si nás vyzvedl. Šli jsme mu v ústrety. Nastupování bylo velmi kuriozní. Šest lidí s batohama s kytarou do jednoho vozu se srovnává jen velmi obtížně, ale nám se to samozřejmě podařilo. Krom řidiče ovšem nikdo neměl nejmenší šanci, aby viděl na cestu. Ve Lhotce jsme při otevření dveří spíš vypadali než vystoupili. V zátočině se objevil Péte, který přišel z Radouše a tím jsme byli pro dnešní den kompletní. V sobotu by měl dorazit ještě Evžen. Verča a Béďa nedorazí. Obsazení místní hospůdky proběhlo v naprosté pohodě. Příjemná paní hospodská stejně jako místní štamgasti. Začala konzumace piva a tradičních hospodských pochutin. Po zhodnocení cancáků přišlo na řadu i hraní na kytaru atd.
Uznali jsme , že je nejvyšší čas vyrazit. Jelikož jediný, kdo se v těchto končinách pohyboval , ovšem před dvanácti lety , jsem byl já, bylo místo našeho noclehu dost nejasné. Napadlo mě ještě, že takový utopenec po ránu by mohl bodnout a vzal jsem jich hned čtrnáct, každému dva. Prostor fotbalového hřiště byl první bod, který jsem si mlhavě pamatoval a byl to taky asi jediný bod našeho nočního přesunu , který jsme bezpečně našli. Po kilometru ve vykáceném lesním porostu jsme zjistili , že žlutá značka která nás měla dovést ke Smaragdovému jezírku je fuč. Rozdělení do skupin a asi půl hodinové hledání slavilo úspěch. Přesně o půlnoci jsme se dostali na místo určení. Bylo potřeba nanosit dříví a rozdělat oheň. Rozběhli jsme se do okolí, odhrabali sníh z ohniště a laviček a do čtvrt hodiny už oheň popraskával. Začala tedy druhá fáze příprava noclehů a příprava něčeho k snědku a vaření kávy. Kolování láhve rumu rozproudilo krev v našich žilách. Olda, který se snažil stačit v rozprouďování Brenďákovi, nezvládl nastalé tempo a několikrát upadl. Nejdřív hubou do sněhu, pak hubou na lavičku a ve finále hubou do ohniště. Jdeme raděj zalehnou.
Ráno mě probouzí hluk od ohně, je kolem půl sedmé. U ohně stojí Brendy s Oldou a snaží se ohřát, což půjde těžko, oheň totiž nehoří. Hodnotím situaci a usuzuji , že vstávat takhle brzo je naprostá kravina a nejvyšším odporem jsem vylezl ze spacáku a jdu vykonat potřebu. Teplota je dle odhadu do – 5 a tak spěchám, abych byl zas ve spacáku. Ostatní zřejmě uvažovali podobně jako já. Začali jsme se vyhrabávat z pelechů po osmé hodině. Při prvním pohledu na Oldu při denním světle jsme si mysleli , že v noci zápasil s Brdským medvědem, nebo že by ohniště. Děláme si s Brendym společnou snídani a dohadujem s Bížou a Pétem další cestu. Zatím co Bíža vaří kávu, Buldy si namalovala nový obličej, Pavlína nechce dát ostatním kousnout rohlíku s paštikou a Olda konečně usnul.
Po půl jedenácté se dává celá skupinka do pohybu. Po chvilce vidíme srub, který našel Brendy při ranní procházce, no nic holt příště. Jdeme dá po žluté okolo Fabiánova pramene ke Křížové studánce, kde se plynule napojujem na modrou značku. Skoro po vrstevnici vyšlapujem až na křižovatku u viklanu a odbočujem vlevo z kopce po červené. Na tomto úseku si několik jedinců sedlo po uklouznutí na prdel. Za všeobecného veselí postupujem dále. Těsně před křižovatkou se silnicí Jínce- Běštín, o které se mimochodem ještě budeme za chvilku zmiňovat ve spojení s orientačním smyslem Evži, jsme objevili pomníček sovětského partyzána. Pokračujem po červené a začíná stoupání, když jde člověk po hřebenech , tak to asi ani jinak nejde. Po dvou a půl kilometrech jsme dorazili na místo zvaná Křižatky. Máme za sebou tedy cca 7 km. K dalšímu vypravování je potřeba zdůraznit , že i toto místo bude nebo spíš mělo být důležité v trase přítele Evžena. Jen pro informaci je to odtud do Jinců na nádraží 3,5 km a do Hostomic 5 km.Obojí po zelené značce. My jsme ovšem ošlehaní trempové zvyklí na zkratky kamarádů ze S.tre.S –u a tak jdeme stále po červené vzhůru k hřebenům a po kiláčku se stáčíme na modrou, která nás provede po vrstevnice nad Beštínem.
Blíží se čas oběda a tak bylo rozhodnuto o rozdělání ohně. Vykotlaný a rozpadlý strom nám po rozlomení posloužil jako originální lavičky. Začalo kuchtění všeho, co kdo našel v batohu. Buldy si chválí teplotu jdoucí od ohně a zřejmě z rozpustilosti zahrnuje Bížu pravidelnou sněhovou záplavou. Ani neprotestuje. A teď vchází na scénu přítel Evžen. Z telefonního aparátu jsme se dozvěděli , že sedí ve vlaku do Jínců. Vysvětlili jsme mu cestu. Z nádraží po zelené 3 km na již zmíněné Křižatky a pak dále směr Hostomice. Čekáme tedy na dalšího člena expedice. Po půl hodině jsme se opět spojili a dozvěděli se , že právě prošel okolo koňské ohrady a kam dál. Vtip je vtom , že my jsme okolo žádné ohrady nešli. Pohledem na mapu je nám jasno. Evža sešel z cesty a je za Beřínem kousek od křižovatky s pomníčkem ruského partyzána. Blbé co ? Dáváme mu tedy nový cíl , né naší pozici, ale směr přímo na Hostomice přes Beštín.
Balíme , likvidujem oheň sněhem, kterého je po našem neustálém stoupání kolem 50 cm a razíme. Cesta po vrstevnici je úžasná a tak se vysloveně kocháme. Před sebou máme už jen 7 kiláčků a tak není kam spěchat. Na křižovatce u Velké Baby dáváme kouřovou. Buldy opět vyprovokovala sněhovou bouři. Další cesta už je z kopce po zasněžené silnici vedoucím pod Fabiánovo ložen. Těsně před Hostomicemi se opět ozval Evžen a oznámil nám , že čeká v pohostinství u Baculky.
Hospůdka je vyhřátá a takměř prázdná. Vítáme se s Evžou o hromadně objednáváme pití a jídlo. Probíráme vše co jsme za víkend zažili. Brendy občas prohodí nadávku směrem k televizi a hlavně k hráčům HC HAMÉ Zlín. Jídlo bylo za velmi rozumné ceny, ovšem horší to bylo s porcemi. Ty byly tak velké , že po konzumaci byla většina přítomných připravena usnout. Bylo rozhodnuto, že je nutno potlačit alkoholem nahromaděný Botulin. I přes veškerou snahu to šlo pomalu. V osum hodin byla hospoda nabytá k prasknutí a protože situace vypadala příznivě, začalo se hrát na kytaru. Večer vypadal skvěle , dostali jsme od místních dokonce na stůl nakrájenou klobásku.
Kolem jedenácté byla nálada v plném proudu. Jdu chodbou za výčepem na toaletu za dvěma místníma . Po chvilce ovšem přede mnou stojí pouze jedna osoba. Proběhlo mě hlavou , že bych měl asi přestat pít pivo, ale nikoliv. Křik jinocha přede mnou mě utvrdil , že jedna osoba je fuč. Byl to, jak jsme se dozvěděli domorodec Václav, podobný vizáží herci Landovskému. Na chodbě byly troje dveře. Vpravo páni, vlevo dámy a uprostřed jak jsem poznal, s hluboké černé , asi tak deseti metrové díry , sklep. Souhrou náhod došlo k tomu , že Václav si spletl dveře a hospodský při přerážení sudu tyto zapomněl zamknout . Říká se , že ožralý mají štěstí a to mohu jen potvrdit. Václav vycupital, s odřeným čumákem a hlavou, po železných schodech jako za mlada. Stěžoval si na bolest ruky a zad. Šel jsem tedy za hospodským, aby si slep zamkl. Po deseti minutách vstoupili záchranáři s hasičem a šli Václava ošetřovat. Václav povzbuzen zřejmě tím , že přežil, vykřikoval něco o tom, že ať si ten výjezd zaplatí Rátt s Paroubkem. A to byl teprve začátek událostí. Ze záchodu vyšli dva muži. Chvilku se dohadovali a pak vznikla opravdová vesnická bitka. Buldy, která již dobrou hodinu sepisovala ódu na zážitky s vandru vyskočila a řvala,, Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod“. Strkanice se rozrůstala. Ženy byly zavěšeny na mužích, facky padaly padni komu padni a starší muž při pádu hlavou posunul kamna. Bitka začala jít do vytracena a nový impuls nastal, až když vstoupila hlídka policie, která ovšem evidentně přijela k úrazu Václava. Policisté se snažili zlidnit situaci , ale k překvapení a zřejmě i pobavení nás švech, pouze do té doby než padla další facka. V tu chvíli uprchli zřejmě za Václavem na záchod.
V půl jedné jsem oznámil , že s Pétem odcházíme do hajan , ale že je potřeba nejdříve najít les. Rozřáděným kolegům se moc nechtělo, mumlajíc něco o spaní na nádraží. Nakonec se, ale zvedají všichni. Čekáme před hospodou ještě více jak půl hodiny, ale vylezli. Vyrážíme směrem ven z Hostomic . Je za deset minut půl druhé když dorážíme k místní pekárně. Vůně nás donutila si přes mříže nakoupit čerstvý chléb a koláče. Jediný Olda se dožaduje piva, ale bez úspěchu. Pokračujeme dál, krom Oldy a Brendyho asi 3 km, než najdeme ucházející spaní. Ve dvě hodiny dostávám zprávu , že hoši dál nejdou a stáčí se na Prahu.
Ráno snídaně, zabalit a šlapem směr na nádraží. Začíná svítit sluníčko. Na perónu zjišťujem , že vlak jede za hoďku a tak se přesouváme na vyhřátou dřevěnou rampu. Postupně jdou věci dolů a to u některých jedinců až do trenek. Nápad s focením ve sněhu se ujal a jako bonus jsme přidali sprchování pod děravým okapem. Úžasný pohled na vypracovaná těla.
Výlet jsme tradičně zakončili v bufetu na Plzeňském nádraží.
Ahoj Maličkej