2/2006
Slavkáč 10.-12.2.2006

vložil: Maličkej
vloženo: 21.06.2009

Slavkáč 10.-12.2.2006

Po tradiční domluvě vyrážíme na zimní vandr na území Slavkovského lesa. Z Kaznějova vyrážíme Já, Bíža, Pavlína a Brendy. V Plzni na nádraží se přidává Evžen. Evžen neodolal strávit víkend v mrazu, sněhu a především v naší blízkosti a pro letošní rok vynechal tanečky na karnevalu v Riu. Přesto si neodpustil a zřejmě aby nás nasral sdělil nám , že se před necelým týdnem vrátil z cest po Filipínách a asi jen tak pro radost si na závěr výletu odskočil do Honkongu a Makaa. Mlčíme, usmíváme se …… kdyby chtěl aspoň chytit filcky.

No , ale co se dělo dál. Bufet na Plzeňském nádraží jsme nemohli vynechat a tak
přišel na řadu tradiční sekaná s bramborovým salátem. Je čas vyrazit na vlak, zbývá pět minut. Postupně vycházíme z haly a suneme se po perónu na místa kam má přifrčet vlak, aniž bychom se koukli na cedule. Všude cedule zákaz kouření, ale chuť na cigárko vítězí. Snažím se společně s Pavlínou a Evženem dostat co nejrychleji na konec perónu.

Zvítězili jsme sami nad sebou a v rekordním čase jsme dosáhli vytouženého místa. Vytahujem inhalátory a vtom zvoní mobil, jak jsem již někde dříve napsal nezbytná to jest trempská pomůcka, především když jezdíte se S.tre.S - ákama. ,,Volové kde jste“ozval se vlídný hlas Breňďáka ve sluchátku. Stejně vlídně odpovídám ,, No, kde ty bejčuro, asi na perónu, ne“. Brenďák s klidem svým vlastním pouze konstatoval ,, To jo, ale na jinym, vlak odjíždí za jednu minutu , tak pohněte“. Panika a zuřivý běh po kolejích, tak lze zhodnotit náš odjezd z Plzně. Vlak byl solidně narvanej, ale moderní vagóny české dráhy mají prostorné předsíňky a tak zůstáváme zde. Evžen tradičně vytahuje denní tisk, ale než se stačil začít, tak jsme mu ho rozebrali na jednotlivé stránky. Ani neprotestoval. Výrazně označené nadpisy a fotografie u článků informujících o kalamitě na Sokolovsku, nás jen ujišťovali, že zprávy vysílané po celý den na všech radiových stanicích, k tomuto tématu, nejsou pouhým žertem. Cesta ubíhala rychle, sněhu v krajině přibývalo. Na přestup v Chebu byl čas a tak jsme si zašli na občerstvení.

Sokolovské nádraží nás přivítalo soumrakem a hromadami sněhu. Jdeme na zastávku MHD číhnout se na odjezd dalšího postrku, ale v jízdních řádech se nedá číst a tak nezbývá, než čekat na správný spoj. Všude je neskutečně prosolená břečka. Po chvilce se k nám žene středem silnice vyřehtaný John. Touto posilou jsme získali několik nových poznatků o dopravě do Březové ,odkud má být pěší přesun do místa určení, tedy vesničky Kamenice.

Trempský přesun proběhl opravdu originálně a po chvilce recitace odjíždíme na místo určení místní drožkou. V Kamenici je tradičně útulno a tak se vítáme s panem a paní hospodskou, Petem, Hráčem, Béďou a Ještěrkou a vlčí slečnou, kteří dorazili před náma. To je vlastně celá sestava jedenácti statečných. Pustili jsme s vervou nám vlastní do všech pochutin, které hospůdka nabízela. Tradičně vynikající teplý prejt, tlačenku a další vepřové pochutiny jsme zapíjeli 13 stupňovým pivíčkem. Vytáhl jsem překvapení večera, nově opravenou a vyparáděnou španělu. Na první pohled bylo vidět, že jsem přítomné nejen překvapil, ale i pobavil. Něco takového rozhodně ještě neviděli. Veškerá sláva ovšem přišla vniveč a to když jsem se pokusil na tento umělecký žert vypreludovat nějakou muziku. Tragédie, nehraje, nejde naladit. Pochopil jsem, že celý víkend neponesu hudební nástroj, ale tak maximálně zvláštní placku obřích rozměrů na stěnu naší boudy. Naštěstí se můžeme spolehnout na nástroje Hráče a Evžena a tak hudební produkce nebyla nikterak ošizena. Krom Pavlíny a Bédi , kteří již jen ze zásady odmítají brousit si prsty o cokoliv hrály dokolečka všichni. Všichni znamená i Bíža , ten při prvních teskných tónech známé trempské kapely Orlík, popadl můj nehrající nástroj a řezal do něj jako zběsilý. Mezi tím se Pavlína rozhodl přeprat si spodní prádlo. Ne , že by byl tak čistotnej, ale při pokusu pěknej chlapskej prdík si udělal slušnou čáru. Blížil se čas odchodu a tak jsme poplatili co jsme měli a šup do mrazu.

Zhruba jeden a půl metru vysoké nahrnuté kopce sněhu okolo cesty dávaly předtuchu dalšího dění. Až na konec vesnice to šlo v pohodě a občas někdo prohodil něco veselého k Ladovské zimě. Volové, asi slyšeli pouze první sloku této písně a nedoposlouchali ji až do konce. Odhodlání a dobyvatelské nadšení Péteho a Hráče , kteří prošlapávali cestu zavátým polem, šla srovnat snad pouze s nasazením Fryštenského při dobývání severního pólu. Toto vše se bohužel nepřeneslo na část členů této popravdě řečeno severské expedice. Přechod prvního pole byl za námi a čekal druhý úsek. Další pole, ale pro změnu do kopce. Po padesáti metrech Pavlína zabořený po pás ve sněhu upadl a zdá se, že toho má dost. Po chvilce přesvěčování , že tu umrzne se snaží zvednout. Nepoužívá ovšem sílu nohou, ale opírá se o ruce. Je přes metr sněhu a tak nemá ve sněhu už jen prdel , ale i hubu. Úžasnej pohled, vlastně ze sněhu kouká už jen batoh a kus zadku . Celá řada našich spoluobčanů s jiným zaměřením by měli z této posice náramnou radost.

Skupina se roztrhala . Beru Pavlínův batoh a házím ho na svůj. Okamžitě jsem o deset čísel hlouběji ve sněhu, tedy popás. Pokouším se Pavlínu postavit na nohy. Odmítá! Přemlouvám ho! Odmítá! Prosím ho! Odmítá! Nadávám! Zvedá se a snaží se sunout po centimetrech kupředu. Za námi Béďa a Bíža sbírají části výstroje z Pavlínova batohu. Ostatní, krom Brenďáka, nám zmizeli za obzorem. Brendy se vrací bez batohu, aby pomohl s Pavlínou, ostatní hledají nocleh. Když dorazil tak jsem mu sdělil , že Béďa a Bížou taky už odmítaj poslušnost a začal jsem prošlapávat cestu k nejbližšímu lesu s tím, že noc přečkáme tady.

Brendy tedy znova na kopec a pro batoh a zpět za náma dolů. Zatím jsem rozdělal oheň. Béďa prohlásil , že dál ani krok. Po deseti minutách se na obzoru objevily dvě postavy. Byli to průkopníci Péte s Hráčem. Po chvilce přesvědčování jsme uhasili oheň a s jejich pomocí dorážíme na srub ve čtvrt na tři. Noc byla v klídku.

Ráno vstáváme je půl osmé. Vlastně nestáváme, ale jsme vzbuzeni diskusí o zážitcích z ranního močení a štěňátkem, které olízalo obličeje všem na které se dostalo . Postupně se vyvalujeme k ohni uklohnit snídani. Je vidět celá ta zimní nádhera, kterou jsme v noci tak proklínali. Najednou rachot a asi tak padesát metrů od nás prasknul ve třech metrech, tak dvaceti centimetrovej smrk. Asi vítr Máchale.

Po debatě Péte rozhodl , že jít na Bečov v tomhle sněhu je kravina a změnil cíl cesty. Vlastně jsem za to byl vděčnej, aspoň poznáme novej kus téhle krajiny. Vyrážíme tedy zpět na Kamenici. Další směr byl stanoven, Kostelní Bříza, kde jsme narazili na hospůdku, která byla ovšem zavřená. Otevírací doba 17.00 hod. což byl nesmysl. Pokračujem tedy dál na Arnoltov. Hlavní silnice Cheb –Sokolov ke které jsme došli připomíná provozem dálnici. Postáváme u budky ČSAD a přesto , že víme, že cesta jinudy než po této silnici nevede, čekáme na zázrak. Nikomu se asfaltu nechce. Evžen si nenápadně odplivl trochu přebytečných šťáv. Vyrážíme směr Kolová cca 5 Km po asfaltu. Auta nás ve většině případů míhají rychlostí rozhodně přesahující 100 km, a to i nákladní. Hroznej pocit. Tradičně se trháme na skupinky. Cestou, vlastně kousek před kolovou se s Bížou a Pavlínou zastavujeme na kávičku. Ostatní na nás zatím čekali v Černém mlýně, stylovém rekreačním zařízení. Blíží se večer a tak dáváme za jesle. Po pár pivech se vyndali kytary a když Johnda dal vochtlíky , protože jak jistě víte, má v tomto období narozeniny, byla zábava v plném proudu.

Po zaplacení odcházíme do prostor Libavského údolí, kde měl Hráč vyhlédnuté místo na spaní. Círka po hoďce je dorazili pod obrovské smrky s větvemi až k zemi, úžasnej plac. Úžasná je i zima, když zde stojím jen v trenkách , abych se převlékl do suchého. Přituhuje. Přesto, že se Evžen rozhodl hrát ještě na kytaru s drkotajícímy zuby se rozcházíme postupně do hajan. Moc byla mrazivá a prožil jsem si ji natvrdo. Nemám kaničky na spacáku a tak nejde zatáhnout kapuca prostě skvělé. John a Pavlína chápou jako by spali u televize. Závistí bych je zabil.

Je ráno a Bíža probouzí všechny svým tradičním způsobem. Zdatně mu pomáhá štěně. Děláme snídani a balíme . Cesta na nádraží probíhá v pohodě a když dojdem do Kynšperka dokonce vykukuje slunko. Dělíme se na dvě skupiny a odjíždíme. My jako první. Asi po pěti kilometrech začne vlak prudce brzdit. Vykukujem z okna a dozvídáme se , že dál se nejede. Lokomotiva strhla vedení a urvala si trolej. Štíplístek je ovšem vynalézavý člověk a během chvilky je přistaven z nedalekého nástupiště nový moderní vláček ve stylu Pendolína. Vypadá to spíš jako v letadle. Dojem kazí ukrutný smrad. Nech ho beztak tam má hovno, a měl !!! Evžen na spacáku. V ten moment volá Johnda, že jejich vlaku hlásí dvě hodiny zpoždění, co se děje. Ze srdce jsme se zasmáli, když se daří , tak se daří.


Ahoj Maličkej